Wolfenstein II: The New Colossuss (2017)

Krátce po příchodu osmé generace herních konzolí, jsme se dočkali dalšího, a nutno říci že konečně i povedeného, pokusu o restart slavné série Wolfenstein. Ten nás zavedl do děsivé alternativní historie, ve které Druhou světovou válku vyhrálo nacistické Německo. Ale co by nakonec mohlo být lepší kulisou pro nového Wolfa, než právě toto. Hra své kořeny jistě nezapře, ale je potřeba se posunout zase o kousek dál. Nakonec, tématika druhé světové je mezi hráči stále žádaná, ale málo kdo se chce neustále vracet na pláž Omaha.

The New Order to tedy v roce 2014 zkusil trochu jinak a opravdu mu to vyšlo. Na velký úspěch, pokažený snad jen tragickou optimalizací pro PC, navázal vcelku rychle a zcela plynule datadisk The Old Blood, který nás zavedl zpátky na hrad Wolfenstein. Ten si pamětníci jistě budou pamatovat. Nakonec, právě tak se jmenovala i první hra této série. Jednoduše Castle Wolfenstein a samozřejmě nebyla poslední, ve které se tento tajemný hrad objevil. V roce 2017 jsme se dočkali druhého dílu, na který se blíže podíváme právě v této recenzi. Druhý díl se snaží celou herní sérii posunout někam dál a dost se mu to daří. Dělá to ale s vtipem a nadhledem sobě vlastním. Wolfenstein je jedna z těch nejikoničtějších herních značek, zvláště pak mezi FPS střílečkami. Setkáváme se s ní dokonce už od roku 1981. Za tu dobu jsme se samozřejmě dočkali pěkné řádky zajímavých titulů. Byly tu hry, které značku proslavily, a staly se dokonce i legendami žánru.

Objevilo se ale bohužel i několik slabších pokusů, jako je například ten z roku 2009. Asi nemusím zdůrazňovat, že se do srdcí hráčů moc dobře nezapsal. No, nebudu nikoho napínat a prozradím, že recenzovaný díl rozhodně patří k tomu lepšímu, a možná dokonce i k tomu vůbec nejlepšímu co série nabízí. Hlavním plusem této střílečky totiž bude překvapivě příběh a jeho velice povedené podání. Ten přímo navazuje na události z konce The New Order. Možná si ještě pamatujete na finální souboj a na to, co po něm následovalo. Mělo to své následky. B.J. Blazkowicz je po předchozím boji těžce raněn a je na vozíku. Zotavuje se ze svých zranění na obrovské ponorce, ale ani tady se mu nedostává klidu. Po krátkém úvodu, kdy se ve vzpomínkách podíváme do Blazkowiczovo dost krutého dětství, se objevujeme právě na této obrovské ponorce a rovnou jdeme do akce. Hra se totiž s ničím a nikým nemaže. A tím spíše ne s naším hlavním hrdinou.

Wolfenstein II: The New Colossuss pokračuje v alternativní historii. No a nevypadá to zrovna dobře. Německo vyhrálo, nacisté pochodují ulicemi amerických měst. B.J. Blazkowicz to tak ale nenechá.

Naše ponorka je napadena, a tak B.J. neváhá a pustí se do boje rovnou na vozíku. Poměrně originální úvodní scéna ukazuje, že když B.J. nemůže chodit, je proti náckům jen v mírné převaze. Už po pár minutách ochutnáváme humor, který nás bude provázet většinou hry. Na palubě jsou totiž i vynálezy, které generují pole, co nepřátelé rozmázne jako komára. Na rozdíl od Dooma se ale Wolf nebere kdo ví jak vážně, a tak jsme svědky velmi vtipných situací už během prvního boje. Je až z podivem, jak hra dokáže míchat čirou komedii s tragédií, jelikož jsme svědky i velice krutých, nebo také velmi dojemných scén v poměrně krátkém sledu. Na mě to ale fungovalo až překvapivě dobře, protože to co je důležité tu bylo dobře zdůrazněno. Mohl jsem si tak naplno užít daný důležitý moment, aniž by mě s tím tato hra otravovala další hodinu a rozmazávala to do nepříčetna. Tady se prostě stále něco zajímavého děje, hra jde stále kupředu a graduje.

V The New Colossus se přesouváme z válkou poničené Evropy zpátky do Ameriky. Tedy, ne tak úplně. Tohle je totiž alternativní historie. Není to ta Amerika jakou známe, nebo jakou jsme znali před válkou. Tady už je germanizace v plném proudu. USA prostě prohráli válku na plné čáře a New York je dokonce zničen výbuchem jaderné bomby. Spojené státy čelí okupaci a není to zrovna pěkný pohled. Všude visí německé vlajky, po ulicích se promenádují členové Ku-klux-klanu v bílých kápích, stejně jako němečtí vojáci. Některá města jsou tak opuštěná, že trosky zarůstají travou a další vegetací. Ve zdánlivě bezvýchodné situaci to ale B.J. nevzdá. A ani nemůže. Amerika prostě musí být osvobozena a nacistické Německo poraženo. Útrapy, které jeho zemi a nakonec i jeho samého postihly jsou jen další motivací a palivem v jeho neutuchajícím válečném snažení. Proto se tentokrát prostřednictvím hlavního hrdiny pouštíme do odbojářské činnosti.

Amerika je sice poražena, ale stále tu existuje silný odboj se kterým se spojíme. Hra zajímavě kombinuje vysloveně komediální scény s akcí a dramatem. Je tu velký důraz na příběh a nadsázku. Vše skvěle funguje.

Po emotivním úvodu, totiž dostáváme bojový oblek. Díky němu B.J. může znovu chodit a získává i další schopnosti. Nevypadá ale moc jako klasické supermoderní bitevní obleky. Tento oblek více zapadá do šedesátých let. Je více mechanický ale přesto futuristický. Da’at Yich-ud Power Suit se navíc dá vylepšovat, a tak můžete ovlivnit, jakým způsobem budete postupovat. K cíli totiž většinou vede vícero cest. Jsou tu připraveny různé varianty podle toho jakou vlastnost si u svého obleku vyberete. To ale působí trochu neautenticky, jelikož cítíte a vidíte, že Vám někdo připravil cestičky přímo na míru vaší technice, ale to je jen detail. Samozřejmě, velice pokročilou technikou disponují i naši nepřátelé. Němečtí vojáci jsou kolikrát i velmi dobře obrněni. Je tu hned několik druhů nepřátel, od běžných pěšáků, až po hodně velké a taky velmi nebezpečné obrněnce. Nechybí tu ani obávaní mechaničtí psi, které jsem si teda nikdy ani trochu neoblíbil.

Veškerá technika je samozřejmě silně stylizovaná a vypadá jako modernizovaná verze toho, co známe z druhé světové. Hra má jasný a nezaměnitelný xicht, nepřátelé jsou vykresleni opravdu parádně, a díky tomu se do této střílečky dokážeme lépe vžít. Bojujeme totiž proti známému nepříteli, který se vyvinul, a je ještě nebezpečnější. Ve hře se budeme pohybovat především po tajných vojenských základnách a obřích průmyslových komplexech. Podíváme se ale také do trosek zničeného města a dokonce i opustíme planetu Zemi a navštívíme Venuši. Hra se totiž snaží být hodně rozmanitá, a tak pravidelně mění prostředí, a kolikrát trochu upravuje i podmínky. Osvěžením mezi jednotlivými misemi jsou již zmíněné filmečky, které dokážou na jednu stranu dojmout, ale na stranu druhou také pořádně rozesmát. A to se cení. Lokace jsou pak navrženy celkem dobře, ale i tady jsem se několikrát ztratil. To se mi ale v podobných komplexech stává.

Vylepšování obleku a výzbroje je vcelku pěkně zpracované. Pro různé upgrady tu existují i různé cesty k cíli. Ty ale zároveň působí až moc předpřipraveně, což trochu vytrhuje z děje. Samotný oblek je ale fajn.

Arzenál zbraní je vcelku bohatý a navíc, stejně jako minule, můžete střílet ze dvou zbraní zároveň. Tedy, pokud Vám to bude vyhovovat. V tomto ohledu si hru můžete nastavit jak se Vám zlíbí. Do každé ruky si můžete vzít jinou zbraň a najít kombinaci, která Vám bude sedět, no a nebo jako já zvolíte klasiku. Herní styl pochopitelně ovlivní i samotné upgrady zbraní, které si postupně nainstalujete a nesmíme zapomenout ani na vylepšení vašeho obleku. V rámci těchto možností a taky všemožných úprav se může Váš zážitek ze hry dosti různit. Kromě zbraní, které nosíte neustále u sebe, tu máme i speciální zbraně, které padají jen z těžce obrněných nepřátel. Těchto vyspělých hraček je hned několik typů. Vzpomenu například fakt silný laser, který běžné vojáky odpaří, a silnější nepřátele těžce poškodí. Nejhorší nepřítel? Pro mě jím byl robotický pes. Ano, ty známe už od prvního moderního dílu. Neměl jsem je rád tehdy a nemám je rád ani teď.

Je pěkné, že se krom prostředí střídá i spád hry. Zběsilou akci střídají i vcelku klidné a vážné momenty. No, ale to už je tak nějak dobrým zvykem, že Vás hra nedrtí celou dobu. Co naopak není proměnlivé je trvalý pocit skvěle zvládnuté střelby. Zbraně mají dobrou odezvu a perfektní zvuky. Všemu pomáhá i již zmíněná stylizace, jelikož modernizované zbraně stylově připomínají ty z druhé světové. Jasně, jsou vymyšlené, zvláště ty dokonalejší, ale vypadají prostě přirozeně a hlavně, zapadají parádně do tohoto universa. Po grafické a technické stránce se druhý Wolf opravdu povedl. Přešel na modernější engine id Tech 6, který jsme mohli vidět třeba v Doomu z roku 2016. Hra tím pádem neuvěřitelně prokoukla. Na Xboxu One X vypadá opravdu skvěle a k tomu běží v dynamickém 4K rozlišení. To se pak pochybuje od 1656p až do plného 2160p. Poklesu rozlišení během hry jsem si ale ani nevšiml. To vše nám hra předvádí ve stabilních 60 FPS bez propadů. Wolfenstein II se zkrátka povedl, a pokud máte rádi podobné “Doomovky”, tahle zajímavá hra by Vás prostě neměla minout.

Recenze profesionálů z Indiana:

Jak se Vám recenzovaná hra líbila? Podělte se o svůj názor, nebo vzpomínky s ostatními v diskuzi, pod touto recenzí. Nesouhlasíte s uděleným hodnocením? Nic se neděje, právě proto tu máme i hodnocení čtenářů.

Pokud se Vám naše články a recenze líbí, prosíme Vás o podporu a odběr na naší stránce na Facebooku, případně na Twitteru. Jsme zatím malý herní projekt, a tak nám každý jeden odběr hodně pomůže. Je to pro nás důležité nejen jako skvělá morální podpora, ale také pro web samotný. Rádi bychom totiž kolem našeho webu postavili fajn herní komunitu, tak jak tomu bývalo na herních webech kdysi dávno. Děkujeme za Vaši podporu.